Všechno to začalo v mých 10 letech. Jednoho dne jsem se probudila a bolela mě noha.
Měla jsem trochu oteklý, červený, teplý nárt a nemohla jsem na něj došlápnout. Tak jsme šli na kontrolu k doktorce, která mi řekla, že to je jen namožené, že jsem aktivní dítě, tak se to tak někdy stane.
Dala mi na to mastičku – Dolgit, nakázala mi klidový režim a hotovo. Za pár dní byl klid. Ovšem ne na dlouho. Asi po měsíci klidu mi noha opět natekla a já zase nemohla došlápnout. Proběhla kontrola u doktorky a stejný postup… tak jo, doktor přece ví. Na chvíli byl zase klid.
Ovšem nemilé překvapení mě čekalo asi po dalších 3 týdnech, kdy jsem se zase probudila s nohou oteklou a nemohla na ni došlápnout. Naše doktorka měla dovolenou, a tak jsme jeli k jejímu zástupu. Ještě, že tak! Zastupující paní doktorce se to nezdálo, a tak mě hned poslala do nemocnice na rentgen. Výsledek zněl, že se to jeví trochu nejasně a musejí mě hospitalizovat. No a já, malá holka nevěděla, co to znamená, tak jsem se celá zděšená ptala mamky, co to jako je ta hospitalizace.
Mamka mi zajela pro věci a já jsem zůstala nějakou dobu v Olomoucké nemocnici. Tam proběhlo kolečko vyšetření, operace – kdy mi brali biopsii, aby zjistili, co mi to tam vlastně roste. Zpočátku si mysleli, že je to jen zánět kosti. Pak mě pustili domů a nohu jsem měla stále v dlaze.
Pak jsem byla v Olomouci hospitalizovaná ještě jednou, proběhla další operace a před ní nejhorší zážitek, který z nemocnice mám. Zavolali mě na sesternu, položili na lehátko, nic neřekli, jen, že musí něco vysát z té oteklé nohy, vzali obří jehlu a vrazili mi ji do nártu. Horší bolest jsem nezažila… je to 19let a stále si to vybavuju. Jak ječím na celé oddělení, jak mě sestra pevně drží a doktor odsává a u toho ten citlivý nárt pořád promačkává.
No, když jsem odcházela, tak se teda usnesli, že mi dají aspoň prášky na uklidnění, abych tu bolest zaspala. Po druhé operaci si takhle sedím zase na vyšetřovně a doktor říká sestře, ať mi tu dlahu převáže hezky, ať Pražáci vidí… To jsem zase nechápala… a pak se navíc loučili s našima, ať nám to prý dobře dopadne.
V autě mi naši řekli, že se budu muset léčit v Praze v Motole, že v Olomouci se na to, co mi je nespecializují… ani nevím, jestli padla diagnóza. A tak se stalo, že jsem byla v listopadu 2002 hospitalizovaná (to už jsem ten výraz dobře znala) v Motole. Svoji první návštěvu oddělení, kde byli samé plešaté děti, vidím jak dnes…
Jedna holka měla vlasy skoro vypadané a na hlavě jí zůstávali jen nepravidelné prameny, to jsem komentovala tak, že to já bych si ty vlasy raději hned oholila…ani jsem netušila, jak rychle mě to čeká. Klinika dětské hematologie a onkologie se skoro na rok stala mým druhým „domovem“. Pak už to šlo ráz na ráz, chemoterapie, nevolnosti, hubnutí, postupné chuchvalce vlasů na polštáři, oholení hlavy, odběr kmenových buněk, poslední 6. dávka chemoterapie a rozhodnutí. Pro to si jeli naši do Prahy sami, mě hlídala babička.
Další den, za mnou mamka přišla do postele a já jí vyprávěla, co se stalo v seriálu, který včera neviděla. Pak za námi přišel taťka, sedl si k posteli a říkal, co se teda včera dozvěděli: „ Oni ti tu nohu budou muset nakonec uřezat, tady takhle pod kolenem, ale pak ti dají protézu a ty budeš zase normálně chodit. S tím se dá dělat úplně všechno.“
Tak mi to tak naservíroval, já jsem jen kývala a pak jsem mamce ještě dovyprávěla ten seriál…. No, nějak mi to asi nedocházelo, nebo jsem měla vidinu toho, že všechno bude v pohodě a já zase budu moct fungovat jak dřív. Duben 2003, amputace v bérci. Po amputaci jsem měla neskutečné fantomovi bolesti, dlouho jsem brala i prášky. A pak mi začalo pomáhat, když jsem si pod pahýlem začala stříhat nůžkami, jakože si přestřihávám ty nervy…Nevím, nechápu, ale fungovalo mi to.
Pak mě ještě na měsíc hospitalizovali a vraceli mi moje kmenové buňky zpátky. Naplánovali to přímo na moje 11. narozeniny, hezký dárek. A k tomu mi ještě sestřičky koupili medvěda, kterého mám do teď. A bylo hotovo, léčba ukončena. Musela jsem cvičit a rozhýbávat pahýl, abych mohla brzo dostat protézu.
Když jsem byla poprvé u pana protetika, tak jsem podle pokynů nohu natáhla a on jen zvedl obočí s otázkou: „A víc to jako nenatáhneš?“ Pohled mluvil jasně a brožurka – protéza nebo vozík? – ještě jasněji. V tu chvíli mi došlo, že taky můžu skončit na vozíku. Tak jsem začala cvičit poctivěji, i přes bolest, a pak jsem už dostala svou první nohu.
Chodit jsem se naučila v rehabilitačním ústavu v Chuchelné, kam jsem pak ještě až do 18let každý rok na rehabilitace jezdila. Co se týče školy, tak jsem byla v 5. třídě a naštěstí jsem nemusela opakovat, takže jsem se vrátila ke svým spolužákům a nastoupila s nimi do 6. třídy. Tím, že jsem byla pořád relativně malé dítě, tak jsem léčbu brala celkem v pohodě. Můj přístup byl, že jsem nemocná, ale jsem v nemocnici, kde mě doktoři vyléčí, od toho jsou tady a tak to přece je. Vůbec jsem nevěděla, jak může být rakovina zákeřná a že není samozřejmostí se z léčby ve zdraví dostat.
Obdivuju moje rodiče a celou svou širokou rodinu, jak to všechno zvládli, oni totiž věděli… A muselo to pro ně být neskutečně náročné, já si to z jejich pozice nedokážu ani zdaleka představit. A moc za ně všechny děkuju. Jako rodinu nás to obrovsky semklo a věřím, že jsme si z toho všichni do života vzali jen to nejlepší. Za mě je to určitě to, že zdraví je nejvíc a je třeba si života užívat plnými doušky. Člověk totiž nikdy neví, co se může stát…
Terku najdeš na jejím instagramu: @teriri_pospi
