Ještě donedávna jsem si myslela, že můj příběh, který tu s Vámi chci sdílet, začíná v roce 2018. Ale při pročítání příběhů na tomto profilu jsem zjistila, že to všechno začalo mnohem dřív, a že již od útlého věku bylo všechno špatně. Až teprve nedávno jsem si uvědomila, jak některé “prkotiny” můžou člověku změnit celý život. Ale nedokážu přesně určit, kdy se to vlastně všechno začalo hromadit. Tak příběh o všech těch šrámech na těle i na duši bude trochu širší.
Když mi bylo 6, na společné rodinné dovolené nenapadlo pubertální bratrance nic lepšího, než v rámci “hry na úkoly” osahávat holky, všude. Byla jsem tam mezi kluky samozřejmě jediná. Když jsem s tím chtěla jít za rodiči, neměla jsem být trapná, vždyť to přece bude sranda. Prej si tak hrají větší děti. Přece nebudu trapná, vždyť jsem malá holka a oni velcí kluci. Po několika dnech to ale přepískli a já se samozřejmě rozbrečela. Ale pod pohrůžkou jsem to nesměla nikomu říct. Začala jsem se schovávat a schovávat všechno, co bylo v jejich zájmu. Na dlouhou dobu jsem tohle úplně vytěsnila a vrátilo se mi to až nedávno v jednom snu. Vlastně tyhle řádky jsou poprvé, kdy to přiznávám. Neměla jsem sílu to komukoli říct. Pořád mám pocit, že když to řeknu nahlas, že mi nikdo neuvěří.
Když mi bylo 9, umřel mi táta. Musela jsem dospět a starat se o mladšího bráchu. Ne nadarmo se říká, že holčičky jsou tatínků. Ztratila jsem půdu pod nohama a dětství nebylo úplně dětstvím. V tuto dobu jsem se navíc přestala bavit s holkama. Nedokázala jsem to. Pořád se v tom pitvaly. A kluci? Ti prostě nic neřešili, tak mi to víc vyhovovalo s nimi.
Později, když jsem se stala vrcholovou sportovkyní, kdy jsme měli sedm tréninků týdně a minimálně jeden den zápasový, člověk sálovky a dres pomalu ani nesundal. Takže sukni jsem viděla jen z rychlíku a o menstruaci se mi mamka ani neobtěžovala předem zmínit. Ženskost jsem tak docela upozaďovala. Když přišla puberta, začali mi doma předhazovat, jak bych se sebou měla začít něco dělat, jestli v tom sportu chci něco dokázat, že takhle to nejde. Nešlo o výkon, byla jsem dost dobrá, jednu dobu dokonce i v reprezentaci, ale šlo o to, že jsem prostě nebyla zrovna 90-60-90. Doma jinak byli všichni hodni přehlídkového mola. Byla to přesně ta doba, kdy jsem začala schovávat zadek, protože byl prostě terčem připomínek. Mamka se zmiňovala denně. Přestala mi nakupovat, abych “nežrala, když jsem přišla z tréninku”. Nepomohly ani hodiny běhu a posilovny nad rámec toho všeho, co bylo na denním pořádku. Při svých 182 cm jsem vážila 68 kg, tak jakej jsem tenkrát asi ten zadek mohla mít? Doma to došlo až tak daleko, že jsem přestala chodit ve škole na obědy a peníze jsem utrácela za jídlo, které jsem si schovávala v pokoji nebo za oknem. A jednoho měsíce mi prostě nedošla menstruace.
I přesto, že jsem věděla, že těhotná být nemůžu, pokud se tedy nechystal opakovat zázrak Panny Marie, mi mamka řekla, ať si skočím na gynekologii. Poprvé. Sama. Neřekla mi nic. Nevěděla jsem, co mě čeká, co s sebou, jak dlouho to trvá. Prostě nic. Bylo to v době, kdy u nás strýček Google a emimino byli ještě na houbách a v Bravíčku se na to zrovna nikdo neptal. V čekárně jsem měla naprosto sevřený žaludek. Takhle mi nebylo ani o 10 let později při státnicích. Tento pocit na gyndě mi zůstal dodnes. Děkuji za uvedení do “ženského světa”. Ale vraťme se zpět. Opět proběhl křížový výslech ohledně možnosti těhotenství, až nakonec výsledek byl ten, že mám naprosto vyčerpaný organismus a jsem prostě přetrénovaná. Tělo nemělo z čeho brát. Podle našich mělo, minimálně na zadku bylo ještě dost zásob. Takže se naskytlo řešení, abych šla na pár vyvolávacích injekcí, a aby se to neopakovalo, tak mi rovnou předepsali antikoncepci. Jediné informace, které jsem o HA dostala u doktorky, byly ty, že nebudu mít problém s akné, ten jsem ale neměla nikdy, že budu mít pravidelnou MS, a že se samozřejmě jedná o antikoncepci. Tak proč ne, až potkám toho pravýho, aspoň tohle nebudu muset řešit. Roky šly dál, váha neubývala, zranění a připomínky na moji postavu přibývaly a já si říkala, že je to prostě normální. Naši prostě jen chtějí, abych se i já mohla živit tím, pro co žiju, stejně jako brácha. Slabý kusy prostě odpadají, tak to je.
Taky jsem odpadla. Během půl roku se mi podařilo pár kousků. Vymknutý kotník. Zablokovaná krční páteř. Natržený křížový vaz. Ale až přetrhané vazy v kotníku byly opravdu problém, kdy jsem musela na chvíli vypnout. Sádra na pár týdnů, naordinován klidový režim. To přece ale nešlo, nemohla jsem vypadnout z tréninku a trenérovi se stejně zdálo, že dva týdny stačí, že dál už jen simuluju. Tak jsem chodila do posilovny i se sádrou. Vydržela tři návštěvy, při čtvrté praskla, a já musela do nemocnice na převaz. Tam mi byl seslán anděl strážný v podobě lékařky, která našim řekla, že tohle vážně normální není, a pokud ze mě nechtějí mít mrzáka, ať s tím dají pokoj. Dali. A upnuli se na něco jiného, na moje vzdělání, ale to je zase jiný příběh plný životních musů a neustálého dokazování, že si zasloužím nějakou pochvalu.
Život šel dál. Potkala jsem svého nyní už manžela. Úplně obyčejnej kluk, kterej ze mě dělá lepšího člověka. Doma samozřejmě nedostatečnej. Schválně a upřímně si zkuste na konci této slohové práce říct, který chlap by tohle všechno s ženskou vydržel a byl neustále oporou. Ale to je opět jiný příběh. Ve věku, kdy ostatní kluci řeší jen to, kam zasunout, mi řekl, ať vysadím antikoncepci, že nechce, abych si huntovala tělo ještě víc. Děti jsme zatím neplánovali, chtěla (nebo musela?) jsem prvně dostudovat, ale říkala jsem si, proč ne, aspoň se tělo pročistí. Menstruace chodila, jak se jí zachtělo, až jsem prostě krvácela 6 týdnů v kuse. Bylo zrovna zkouškový, tak nebyl čas řešit gynekologii dřív. Přišla jsem tam a můj doktor mi tenkrát řekl, že se to stává, a že jediná možnost, jak to napravit je opět nasadit antikoncepci. Tu jsem samozřejmě už sama nechtěla, protože jsem bez ní fungovala nějakou dobu a zase “jsem to byla já”. Doktor nepomohl, ale nakonec to nějak ustalo samo a dalo se to nějak do normálu. Sice hodně bolestivého, ale do normálu. Tak asi dobrý. Doktor nikde nic nenašel a prej se to stává, tak uf.
V roce 2017 jsme si s manželem řekli, že už jsme dost staří na to, abychom nesli zodpovědnost za dalšího človíčka, a tak jsme to nechali náhodě. Náhoda se rok ne a ne trefit. Až pak přišlo opět několikatýdenní krvácení. Bylo mi divně. Břicho jsem měla nafouknuté, jak v 6m těhotenství. Ti, co nic nevěděli, gratulovali. Máma akorát měla pichlavé poznámky o mé váze, která se vyšplhala na 98 kg. Opět jsem šla k tomu svými mudrcovi a čekala, že mi opět nabídne HA. Ale byl mnohem štědřejší. Nabídl mi rovnou hysterektomii. V děloze našel pár myomů, které o tři měsíce dříve na preventivní prohlídce jaksi neviděl. Bylo mi 28 a řekl mi, že nikdy nebudu mít děti, a že jediné řešení je odstranění dělohy. Před ordinací jsem se sesypala. Chtěla jsem to zavolat manželovi, ale mobil jsem nechala jen zvonit a nebyla schopna slova. Dojel pro mě. Věděl kam. A svět se hroutil nám oběma. Asi po týdnu, kdy už jsem o tom dokázala říct alespoň dvě věty bez zalykání, jsem se v obraně před dalším ponižováním ohledně mé váhy zmínila před mamkou, že mám prostě splašené hormony a zdravotní problém. Nekomentovala to, ale nějakým způsobem mi na druhý den domluvila vyšetření největším odborníkem na myomy v ČR. Při vyšetření byl docela zděšenej, tak moc, že mě pustil domů jen pro vyřízení předoperačních papírů, zrušil svoji dovolenou a do týdne, v červnu 2018, mě operoval. Myomů jsem měla v děloze 11, z nichž největší byl dle primáře “velikosti mužské pěsti”. Těžko přehlédnutelná věc, že? Dělohu mi “sešil líp než kopačák”, jizva po laparotomii byla stejná jako po císaři, takže se schová pod bikiny a ujišťoval mě, že děti mít budu, jen tomu musím dát čas. Myslela jsem si, že aspoň v nemocnici mě mamka ušetří pitomých řečí. Místo toho mi doporučila dva dny po operaci, kdy jsem měla po několika blackoutech a nebyla schopna vstát, “dělat aspoň nějaký dřepy”.
Proběhlo moje první šestinedělí. Bylo to jak na horské dráze, někde mezi apatií, depresí a mánií. Ale měla jsem čas na přemýšlení. Co je špatně? Proč zrovna já? A pak mi švagrová řekla, že jsem víc chlap, než ženská a odsoudila mě za to, že jsem šla rovnou na operaci a nezkoušela to třeba přes TČM nebo bylinkami. To potěší. Ale vlastně ano. Baví mě víc klučičí věci, od mala si víc rozumím s kluky než s holkama, nejraději nosím rifle a tričko. Asi jo, asi tu ženskost teda je potřeba podpořit. Začala jsem tedy chodit na hormonální jógu, zavedla kompletně netoxickou domácnost, snažila se přijmout menstruaci jako dar, začala jsem nosit šaty, najela na whole30, abych tělo restartovala, jak slibovali. A pak jsem změnila stravu na paleo. Změnila jsem práci. Bylo mi tak fajn. Rekonvalescence zabrala několik měsíců a my s manželem čekali na zelenou.
Samozřejmě jsme na to vlítli hned, jak jsme mohli. Otěhotněla jsem na první pokus. Tolik radosti jsem do té doby nezažila nikdy. Ale osud tomu chtěl trochu jinak, takže jsem v 15tt kvůli silnému krvácení skončila na pohotovosti. Tolik strachu jsem do té doby nikdy nezažila. Po několika dnech v nemocnici jsem v červnu 2019 potratila naši holčičku Terezku. Dodnes nevíme, co se stalo. Oba jsme byli naprosto zlomení. Proběhlo další šestinedělí, další šestinedělí bez drobečka v náručí. Asi po 3 měsících jsme se rozhodli to zkusit znovu. Rodinu jsme si oba přáli strašně moc.Pár měsíců to zase nešlo, a já už vážně upadala do depresí, počítala jsem plodné a neplodné dny, zaznamenávala si, kdy je nejlepší to zkoušet a s každou další MS jsem přestávala věřit…. Přestěhovali jsme se z města na dědinu. Abych se nezbláznila úplně, pořídili jsme si štěně. Náplast na duši. Člověk měl na chvíli jiný starosti. Přišel covid, a já mohla být víc doma. S psiskem jsem chodila dvakrát denně na dvě hodiny ven a přemýšlela o životě. Tolik času pro sebe jsem nikdy neměla. Sedávala jsem v lese nebo jen tak na louce a koukala do prázdna. Říkala jsem si, že každá zkouška nás má něco naučit a já hledala smysl v tom, co se nám stalo. Možná jsem na něj přišla, možná ne, ale opět jsem otěhotněla.
Od začátku jsem ale věděla, že je něco špatně. Měla jsem prostě ten pocit. V okamžiku, kdy jsem v práci omdlela bolestí, mi bylo jasný, že se jedná o mimoděložní těhotenství. Jela jsem ke své doktorce, a ta mi řekla, že na UTZ nic nevidí, že mi asi praskla jen cysta. Dojela jsem domů, a v noci jsme jeli na pohotovost, bolest se nedala vydržet. Na pohotovosti si ze mě dělali dobrý den, v čekárně jsem čekala hodinu. Byla jsem tam jen já a manžel. Dokonce mi doktorka řekla, že když nemám těhotenskou průkazku, tak jak můžu vědět, že jsem těhotná. Jako by ženská kartičku dostala hned s tím úspěšným pulcem. Já to věděla na 100 %, ženská to prostě ví. Nechala mě počůrat těhotenský test, který kupodivu vyšel pozitivně. Ale s ohledem na masivní krvácení mě bez řečí poslala na kyretáž. V tu chvíli už mi bylo všechno jedno. Souhlasila jsem. Druhý den mě pustili domů, za týden kontrola. Bylo mi všechno jedno. Přišla fáze “svět je nespravedlivej, proč zrovna my?”, ale cítila jsem, že to pořád není v pořádku. Motala se mi hlava, pobolíval podbřišek. Na kontrole doktorka zbledla, HCG neklesalo, naopak, a ihned volala další tři doktory. Jen jsem se zeptala, jestli se náhodou nejedná o to mimoděložní těhotenství. Nemám prej být chytrá. Chtěli mě okamžitě poslat na sál, ale nemohli, protože jsem dvě hodiny předtím snídala. Lékař mi vynadal, proč jsem nepřijela lačná, když jedu s takovým problémem. Tak jsem mu jen řekla, že “můj problém” vyřešila doktorka na pohotovosti před týdnem a já jela přeci jen na rutinní kontrolu. Byla jsem opravdu naštvaná. Druhá celková narkóza během týdne, čtvrtá během dvou let. Byl opět červen, asi to není náš měsíc. Při laparoskopii mi za minutu dvanáct odstranili mimoděložní těhotenství a s ním i levý vejcovod. A jen tak mimochodem objevili endometriózu. Tak tu v chorobopisu ještě nemám. Asi teda bolestivá menstruace není úplně normální, jak mi vždycky tvrdili.
Pravděpodobnost, že přirozeně otěhotním po tom všem klesla někam k nule, a do propouštěcí zprávy mi napsali, že jsem neplodná. Po druhé narkóze jsem se cítila jak po lobotomii. A co máma? Na 20. června plánovala oslavu mých narozenin, ale mě 20. teprve propouštěli z nemocnice. Volala mi, kdy teda přijedeme. Já jako poslušná holčička, která se chtěla zavděčit, říkala manželovi, že je mi strašně blbě, ale že po propuštění musíme k našim. Naštěstí mám Chlapa. Volal mé mamce, že neexistuje, že mám po dvou narkózách, a že jedeme domů. Máma se mnou víc jak týden nemluvila. A po týdnu mi pohřebním hlasem do telefonu řekla, že jsem jí zklamala natolik, že měla málem infarkt. Tvrdila, že chodí po kardiologii, a že jí strašně píchá na hrudi. Jen kvůli mně, že jsem nebyla schopna přijet. Ano, nebyla jsem schopná. Doma jsem dva týdny nevylezla z postele.
Proběhlo další šestinedělí a přišla fáze “to se neděje jen tak, musí v tom být něco víc”. Začal kolotoč po různých vyšetřeních, genetikách a já neustále opakovala, že s otěhotněním problém očividně nemám. I přesto mi doporučili řešit i s ohledem na endo co nejdříve IVF. S tím jsem se nechtěla smířit a s manželem jsme se rozhodli, že počkáme několik týdnů na výsledky té genetiky, ať už teda aspoň máme jistotu, jestli není problém tam někde. A že IVF případně odsuneme na dobu, až dostavíme dům a budeme v klidu. Najela jsem na endodietu, která měla endometriózu trochu zpomalit. A opět jsem přemýšlela, co to všechno má znamenat. Projížděla jsem si všechno pořád dokola. Jsou to diagnózy, které se svým způsobem vylučují, ale stejně mě to všechno zastihlo. Můžou za to ty vztahy, které mě ubíjí? Nebo to že myslím prvně na ostatní, pak dlouho na nikoho, a občas možná na sebe? Nebo něco nemám zpracovaného? Nebo jsem vážně málo ženská? Nebo prostě nejsme s manželem typ na rodiče? Stále je otázek víc než odpovědí, ale snažím se aspoň oprostit od role hodné holčičky. Doteď mám sevřený žaludek, když jedu k našim. Ale snažím se všechny ty hloupé řeči a narážky filtrovat. Mám skvělého učitele, manžela.
Výsledky z genetiky došly na konci října 2020 a já měla ten známý pocit. Ale tentokrát trochu jinej. Takovej, kterej mi říká “buď v klidu, už je všechno v pořádku”. Cítila jsem se smířená, vděčná a přišla obrovská pokora. To je to, co mi doteď chybělo. Pokora. Ne taková ta společensky předstíraná, ale upřímná pokora. Nebrat nic jako samozřejmost. Test jsem si ani nechtěla dělat, za poslední měsíc jsme to zvládli jednou, a to den před MS, takže asi těžko, ale ten pocit byl tak intenzivní, až jsem ve dvě v noci musela jít a ukázaly se dvě čárky. To už známe, takže nádech, výdech. Manžela jsem v noci ani nebudila. Řekla jsem mu to ráno, ani jsme se neradovali. Na gynekologii jsem se objednala až na 10tt. Tam mi potvrdili těhotenství, ale doktorka moc nadšená nebyla. Na ultrazvuku se totiž ukázala prťata dvě. Já slzela dojetím a nemohla jsem tomu uvěřit. Doktorka mi jen říkala, že mi nevystaví těhotenskou průkazku, že je to spíš průšvih, s ohledem na to, co si moje děloha za posledních pár let prožila. No, snad nebudu muset zase a pohotovost a vysvětlovat, že i přes absenci průkazky jsem těhotná 🙂 Říkala mi, ať se neradujeme, že většina vícečetných těhotenství zamlkne a ihned mi chtěla vypisovat neschopenku. Nařídila mi klid na lůžku a sexuální zdrženlivost. Odjížděla jsem za manželem do práce, tohle mu musím říct a ukázat osobně. Když jsem to řekla nahlas, začali jsme se děsně smát. Oba. Když jsme se poznali, dělali jsme si srandu z toho, že jednou budeme určitě mít dvojčata, a že se děsně těšíme na ten chaos, a po 11 letech jsou tam vážně dva.
Vedoucí v práci jsem to oznamovala okamžitě, abych mohla zůstat doma. Domluvily jsme se, že do prvního velkého screeningu budu pracovat z domu, což naštěstí díky covidu nebyl problém. A potom, jestli všechno klapne, že bych šla na neschopenku. Snažila jsem se šetřit, polehávala a dělala všechno pro to, aby se prťatům u mě líbilo. Ale s manželem jsem se báli se radovat. Bylo to náročné. Nechtěli jsme si to připustit, aby nás to v případě dalšího nezdaru zase nezlomilo. Bylo mi divně. Nemohla jsem nic sníst, takže jsem během prvního trimestru shodila 6 kg. Jediný, kdo to uvítal, byla moje máma. Jak jinak. První screening dopadl dobře. Ale opět mi řekli, že se nemáme radovat, že mají kluci společnou jednu placentu, že hrozí TTTS, předčasný porod, že mi hrozí ruptura dělohy, a že to máme brát střízlivě a až do 30tt nic nepořizovat, protože se může stát cokoli. Začala jsem co dva týdny navštěvovat rizikovou poradnu. Kluci rostli tak, jak měli. Každá kontrola končila závěrem, že kluci jsou v pořádku, ale že to ještě nic neznamená. Každý večer jsem děkovala. Děkovala za další den s nimi a modlila se za další jeden den navíc. Ani s přibývajícími týdny jsme se nedokázali pořádně radovat. Druhý screening taky dopadl dobře, ale bylo tam zase to ale. Stále jsem nebyla na své váze, což stále kvitoval pouze jediný člověk. Doma jsem ležela, už jsem nevěděla, na který bok se otočit, ale věděla jsem, že musím. Že je to to nejmenší, co pro ně můžu udělat. Dny plynuly. Přišla těhotenská cukrovka a dieta, kterou uvítal opět jediný člověk. Alespoň prý nepřiberu tolik, a pak se mi to bude líp shazovat. Ani s dietou se mi však nedařilo hodnoty zkrotit, takže jsem postupně navyšovala jednotky inzulínu, které jsem musela píchat. Přišel další strach. Abych klukům neublížila, cukr se nedařilo zkrotit. Jedla jsem už jen okurky a občas maso. Při překročení 6j už měli trochu obavy v porodnici, a při konečných 18j, které stejně nestačily na to, abych měla hodnoty v pořádku, už měli vážné obavy. K tomu se začal zkracovat čípek. Ale naštěstí se nám podařilo překročit magickou hranici 30tt. Na kontrole mi řekli, že teď už dokáží zázraky, a že můžu každým dnem rodit. Jako cože? Doteď jsme to nikde neměli ani říkat, a najednou abychom všechno pořídili a nachystali. Kluci byli stále v pořádku, na kontroly jsem chodila už každý týden a pomalu se začal domlouvat termín. Ale doma jsme se pořád báli radovat. Přeci jen ty zkušenosti předtím, jedna placenta, děloha chudinka sešitá. S ohledem na tohle všechno byl termín porodu domluvený na 36+4tt, samozřejmě císařským řezem. Byla jsem s tím smířená. Od první operace jsme věděli, že jestli někdy otěhotním a podaří se mi dítě donosit, že přirozený porod nepřichází v úvahu. A teď mi to došlo, 36+4tt vychází na červen. Na ten měsíc, který není našim nejšťastnějším. Ale déle těhotenství udržovat nešlo a dříve rodit? Nepřichází v úvahu, chtěla jsem jim dopřát tolik času na dopečení, kolik jen půjde. Ale i s tímto strachem jsem byla obrovsky vděčná. I přesto, že samozřejmě začala klavírovat švagrová, že je to špatně, a že je to proti přírodě. Že kluci nebudou mít tu správnou imunitu, že nenavážeme ten správný vztah… Jo, chvíle klidu, kterou jsem tak potřebovala, nepřišla. Pořád mě někdo udržoval ve střehu. Buď doktoři, švagrová, nebo máma. Kluci byli ukázkově hlavami dolů, tak proč bych to jako nezkusila? Vždyť ženská dokáže cokoli. A spoustu takových poznámek jsem si ní vyslechla. Naštěstí jsme s manželem měli dost rozumu a kluci taky, a vydrželi do plánovaného termínu.
Jako neplodná, po myomektomii, potratu v druhém trimestru, mimoděložním těhotenství, s odebraným levým vejcovodem a s endometriózou, jsem dokázala přirozeně otěhotnět a přivést na svět dva kloučky. Krásně dopečený, zdravý, jednovaječný kluky. Zázraky se dějí, jen na ně člověk nesmí přestat věřit.
A jak to je teď s mámou? Mám 120 kg, takže už i ten zadek mám a hormonální léčba mi to moc neusnadňuje, ale já jsem na sebe tak strašně pyšná. Na to, co všechno moje tělo dokázalo překonat, že každodenní narážky, které teda taky nezmizely, jsou mi prostě u zádele. Ano, zrovna u ní 🙂 Pro představu sdílím pár perliček z posledních dní:
“Chtěla jsem i něco upéct, ale Ty bys to neměla, tak jsem Tě nechtěla pokoušet.”
“Kluky Ti pohlídám, ale měla by sis jít zaběhat.”
“Ty šaty Ti teda byly mnohem volnější.”
“Vyfotím Tě s klukama, ale schovej se za kočárek.”
“Chtěla jsem Ti koupit tričko, ale v Tvé velikosti už nikde nic neprodávají.”
“Nejez ten meloun/meruňky/třešně, je to plný cukru.”
“Neměla bys doma péct ten chleba, sníš toho pak mnohem víc.”
“Kolem kluků musí být tolik práce a pohybu, že nechápu, kolik toho musíš sníst, že nehubneš.”
“Asi něco děláš špatně, když ta váha po porodu nešla dolů.”
Bohužel máma nešetří ani kluky, kteří v roce měřili 82 cm a vážili 12 kg. Takže už si taky vyslechli:
“M ten týdenní průjem prospěl, teď mu to konečně sluší.”
“No po naší straně teda tlustí nejsou, u nás není tlustej nikdo, jen Ty.”
“No to nevím, jestli tohle teda Š ještě dokáže vyběhat.”
“Klukům by měly stačit tři jídla denně.”
“Jsou tlustí, protože jim dáváš moc jídla.”
“Š, už to nejez, už máš dost.”
Ale konečně jsem se odhodlala nebýt hodná holčička a říct, že takhle teda ne, že v tomhle moji kluci vyrůstat nebudou. Budu dělat všechno pro to, aby vyrůstali v láskyplným domově a budu se snažit vší silou zabránit tomu, aby měli taková traumata, jako já. Jsou zdraví, úžasní a nádherní přesně takoví, jací jsou. Jsou to děti do reklamy. Vím, že každá máma má ty svoje děti nejhezčí, ale my je vážně takový máme 🙂 Doma nemáme ani kousek sladkého, jíme prakticky jen paleo, mléčné výjimečně. Jsem takový puritán, že kluci doteď měli jen mléko, ovoce, zeleninu, maso a pár těstovin. Dávám jim ale tolik, dokud si berou, přiznávám. Četla jsem, že děti ví, kolik toho mají sníst, tak tomu věřím. Nechci, aby někdy zažili pocit, že přede mnou musí schovávat jídlo nebo velikost oblečení.
V rámci snahy všechno pochopit jsem se mámě svěřila, jak to všechno cítím. Moje máma to ovšem všechno bere jako zkreslené vnímání reality, moje přehánění a hysterický útok proti ní. Ale já díky Vám vím, že tohle chování v rodině normální není, a že už to někdo pojmenoval. Bodyshaming. A dnes jsem si jistá, že za těmi zdravotními komplikacemi stojí tohle a spousta přešlapů. Že mi nikdo neřekl, že mám mít ráda sebe, že jsem silná ženská (to mi teda říkali, ale v jiným slova smyslu), a že dokážu všechno. Že jsem neměla takovej pocit, že našim můžu říct všechno, a neutíkala jim okamžitě říct, co se dělo tenkrát na dovolené, a že mě opravdu zraňují všechny ty poznámky. Díky Tělu s příběhem jsem v sobě začala hledat sílu a lásku ke každému kousku toho dokonale nedokonalého těla. Lidské tělo je opravdu zázrak a dokáže všechno. My jsme toho důkazem.
Klukům už je více než rok. Uteklo to strašně. Strach nepominul, jen se změnil. Cukrovka, těhotenská kila, strie a několik jizev na těle i na duši mi zůstalo taky. Mozek je na kaši pořád. Nedám dohromady souvislé souvětí, narkózy si vybraly svou daň. K přednášení na univerzitě se asi taky nevrátím. Moje diagnózy a traumata se taky nevypařily, tak bojuji. Není toho málo. Ale teď mám o dva důvody, proč bojovat, více. A víte co? Každý večer stále děkuji. Děkuji za to, že mám vše, po čem jsem kdy toužila, i něco navíc. Stálo to všechno za to a neměnila bych. My ten náš chaos milujeme <3<3
Děkuji, že jsem s Vámi mohla tohle sdílet <3
M.
