Pantene SILNÁ A KRÁSNÁ Anet

Když mi bylo asi 11 let, poprvé jsem na hlavě nahmatala holé místečko bez vlasů. Tehdy jsem věřila, že zaroste a nikdy by mě nenapadlo, co všechno mě ještě čeká.

Lysinka velikosti mince se postupem času čím dál více rozrůstala, až se mnou moje mamka začala běhat po doktorech. Byla mi diagnostikována alopecie. Vyzkoušela jsem nespočet mastiček, krémů a pilulek, ale bez výsledku. Vlasy stále padaly, nacházela jsem je každé ráno na polštáři, během dne na šatech, když jsem se sprchovala, česala, nebo kdykoliv, kdy jsem si je prohrábla rukou.

Pamatuji si, že jsem měla strach a hrůzu se pokožky hlavy a vlasů vůbec dotknout. Vždycky jsem se celá roztřásla úzkostí, panikou, až hrůzou. Bylo mi do pláče. Uklidňovalo mě, že se zatím holá místa dala úspěšně zamaskovat zbývajícími vlasy, ale za nějaký čas už to nebylo možné. Upadla jsem do ještě většího zoufalství, beznaděje a hodně jsem se za svou nemoc styděla. Často se mi nechtělo mezi lidi, protože jsem se bála, že si toho všimnou a budou se mi posmívat.

Ve 13 letech mě poprvé hospitalizovali na dětské kožní oddělení ve fakultní nemocnici Hradec Králové, kde jsem podstupovala každý den tzv. iontoforézu. V podstatě mi aplikovali miniaturní elektrické šoky do pokožky hlavy, aby se prokrvila a tím se stimuloval růst vlasů. Bezvýsledně. Přesto na tento pobyt v nemocnici vzpomínám ráda, protože jsem si tam našla kamarády. Děti, které samy podstupovaly nějakou léčbu. V tom jsme si byli podobní a já se mezi nimi cítila v bezpečí.

Vzpomínám, že se mnou na pokoji bydlela holka, která už byla kompletně holohlavá, nosila šátky. Tehdy mě poprvé napadlo, že by se totéž mohlo stát i mě, ale rázně jsem to v sobě popřela a říkala jsem si tehdy „kdybych měla být úplně plešatá, tak to radši nechci žít, to nedám.“

Netrvalo dlouho a o ty všechny vlasy jsem skutečně přišla. Přišel čas pořídit si paruku. První paruka v hodnotě 5000,-, na kterou mi zdravotní pojišťovna přispěla 1000,- byla z pravých vlasů, ale nevypadala moc přirozeně. Byla hodně hustá a na hlavě poměrně nepříjemná. Jako další paruku jsem vyzkoušela tu z umělých vlasů, která vypadala dobře, ale asi po měsíci úplně zchemlovatěla. Později jsem měla paruku dovezenou z USA, první paruku v podkladu s krajkou – taková je vůbec nejpříjemnější a také nejpřirozenější, ale její cena je podstatně vyšší. Rozhodně mi vhodně zvolená paruka tehdy i dnes dodávala a dodává sebevědomí, které bylo ztrátou vlasů výrazně poškozeno.

Paruka tedy byla vyřízená, našla jsem si, co mi sedí, přesto moje mamka dál hledala možné způsoby léčby. Vyzkoušela jsem toho opravdu hodně, od klasické medicíny po tu alternativní. Znovu jsem byla hospitalizována asi v 15 letech, tentokrát ve FN Motol, kde jsem dostávala kapačku s kortikoidy. Tato zkušenost nebyla tak příjemná, jako první hospitalizace, protože jsem byla sama na pokoji, cítila jsem se osamělá, izolovaná a víc než kdy dřív odlišná od svých vrstevníků. Ani tato léčba navíc nebyla úspěšná a moje trápení pokračovalo. Snažila jsem se s tím bojovat, ale byly chvíle a nebylo jich málo, kdy jsem cítila obrovskou beznaděj a samu sebe jsem považovala za hnusnou, tlustou, plešatou zrůdu. Z mého života z velké části zmizela radost.

Později jsem se přes jednu úžasnou ženu dostala do rukou Dr. Šuly. Jeho nabízená léčba byla hodně drahá, ale působila velmi nadějně. Moje mamka to chtěla zkusit, tak jsme se do toho pustili. Byly mi tedy následující rok „vyráběny vakcíny na míru“ a opravdu jsem se dočkala! Narostly mi nádherné, zdravé vlasy, a dokonce se mi spravila funkce štítné žlázy. Byla jsem šťastná, šťastná jako blecha. Pořád jsem se česala, sahala si do vlasů, hladila si je a doufala jsem, že ta noční můra je navždy za mnou.

Ale nebyla. Po roce s krásnými vlasy se celé to trápení opakovalo. Opět jsem objevila lysinky, které se rozšiřovaly, a protože jsem nechtěla prožívat znovu úzkosti z vypadávajících vlasů, raději jsem si celou hlavu oholila a hned si vzala paruku. Myslela bych si, že podruhé už to budu zvládat lépe, ale překvapilo mě, s jakou intenzitou mě to znovu zasáhlo. Naštěstí jsem tou dobou už chodila na střední školu a za alopecii jsem se už styděla méně než na základce. Moc mi pomáhalo, že to spolužáci věděli a nikdo z nich se mi neposmíval. Brali mě takovou, jaká jsem byla a ti, kteří mi byli blíž mě utěšovali, podporovali a pomáhali mi uvěřit, že i bez vlasů jsem krásná holka.

Přesto jsem kontaktovala znovu Dr. Šulu a ptala se, co se stalo? Proč jsem tam, kde jsem byla? Vysvětlil mi, že to může být tím, že jsem nepodstoupila psychoterapeutickou léčbu a doporučil mi tehdy psychoterapeutku, ke které jsem začala pravidelně docházet. Tehdy jsem si poprvé pomyslela, že bych jednou také chtěla být psychoterapeutkou. Paní psychoterapeutka však se mnou po nějaké době ukončila spolupráci a já dodnes nevím, proč. Když jsem se to dozvěděla přes mou mamku, byla jsem z toho zdrcená. Přišla jsem o berličku naděje, že se mi může ulevit a vlasy mi mohou znovu narůst.

Přes Dr. Šulu jsem kontaktovala jiného terapeuta, Milana Hořínka. Ten si mě tehdy vzal pod svá křídla a pomohl mi najít v sobě obrovskou sílu, radost a naději, že život může být báječným dobrodružstvím. Pomohl mi dospět. Tehdy jsem se do psychoterapie zamilovala a věděla jsem, že tohle bude moje povolání, navíc po roce práce s ním mi vlasy zase narostly. Tehdy jsem měla jasno – je to psychické. Nastoupila jsem jako frekventantka do takového kurzu „Traumatreatment“, kde se prohluboval můj zájem o lidskou duši i tělo, vztahy apod. Následně jsem se dostala na vysokou školu, obor psychologie. Byla jsem šťastná. Akorát, že v prvním roce mi vlasy začaly padat již potřetí. Měla jsem chmury, byla jsem úzkostná a znovu jsem hledala chuť do života a svou krásu, která je pro mě důležitá. Hlavu jsem si opět oholila a několik měsíců chodila v šátcích. Chtěla jsem si to vyzkoušet, nechtěla jsem se za to stydět. Přesto jsem se přesvědčila, že nosit paruku mi skýtá větší pohodu, ikdyž hodně lidí říká, že mi plešatost vlastně sluší. Těší mě to, ale někdy se přistihnu, že jim to moc nevěřím. Asi záleží na náladě.

Dnes je mi 27 let, vlasy mám tak na půlce hlavy. Holím je, abych mohla pohodlně nosit paruku. Už léta nemám potíž o alopecii hovořit, protože jsem zjistila, že být otevřená a mluvit o svých těžkostech či nedostatcích přináší úlevu, a to nejen mě, ale i těm, kteří mě poslouchají. Všimla jsem si, že pokud jsem sdílná a upřímná, ostatní mě mají rádi (někteří samozřejmě ne a je to v pořádku).

Alopecie mi udělala obrovskou službu. Pomohla mi najít smysl života a místo v něm. Nasměrovala mě na mou vlastní cestu. Řekla bych o sobě, že jsem se stala a stávám díky této i jiným životním zkouškám silnou, stabilní osobností, která miluje život se všemi radostmi i strastmi. Jsem cílevědomá, vím, co chci a mám odvahu si za tím jít. Letos jsem dokončila vysokou školu, je ze mě psycholožka. Dodělávám si psychoterapeutické vzdělání a doufám, že jednou budu nabízet své služby nejen lidem s alopecií.

Jak jsi nesla ztrátu vlasů?

Bylo to pro mě hrozně těžké, bolestivé. Vyloženě jsem prožívala hrůzu z toho, jak s tím dokážu žít (jestli vůbec?). Prožívala jsem smutek, ale často jsem byla velice rozčilená. Občas jsem chodila za školu, o víkendech jsem dost pila alkohol. Byla jsem v pubertě, když to začalo, a tak jsem z toho byla dvojnásobně špatná. Chtěla jsem se líbit klukům, záviděla jsem ostatním holkám, že se můžou česat, nechat si obarvit vlasy apod. Občas jsem přemýšlela, jaké by to bylo umřít.

Co ti pomohlo se s tím vyrovnat?

Nejvíce mi pomohli lidé, které jsem kolem sebe měla. Byla to moje mamka, ségra, kamarádi na základce, na střední i na vysoké škole. DĚKUJI VÁM, PŘÁTELÉ! Pomohla mi psychoterapie, zájem o psychologii a filosofie. Také mi pomohlo prožívat a zvědomovat si své pocity, naslouchat si a čas. Myslím, že čas všechny těžkosti alespoň zčásti zahojí.

Co bys vzkázala ženám, které přišly o vlasy?

Moc mě mrzí, že si teď tímto procházíte. Umím si představit, jak bolestivé a děsivé to může být. Alopecie není ostuda, ale také není selháním stydět se za to. Jakékoliv pocity, které se ztrátou vlasů prožíváte, ať je to zoufalství, smutek, vztek a další, je to v pořádku, je to normální. Pokud se z těchto pocitů cítíte vyčerpaně a máte dojem, že vám to narušuje fungování v každodenním životě, nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Mluvte o tom s přáteli, s lidmi, které milujete a dejte tomu čas. Zlepší se to.

Projekt Pantene SILNÁ A KRÁSNÁ, každoročně pomáhá onkologickým pacientům získat zpět své krásné vlasy. Spousta z nás žen si vůbec neumí představit, co to je přijít o vlasy. Některé z nás vlasy přijímáme jako symbol ženství a ztráta tohoto symbolu by nás mohla proto velmi zasáhnout.

Přesně pro tyto ženy tu je Pantene, který z každého zakoupeného produktu v drogerii Teta daruje 2kč na výrobu autentických paruk z lidských vlasů.

Pokud jsou vlasy to, co může vykouzlit úsměv na rtech, zvýšit sebevědomí, tak pojďme tyto statečné bojovnice podpořit a dopřát jim zase krásné vlasy.

Je to od nás jen drobnost, kterou nadační fond Daruj vlasy promění v radost tím, že ženám, které se v rámci projektu přihlásí, vytvoří paruku přímo na míru.

Akce platí do 26.9. v drogerii Teta

Jsme v tom spolu!